1.Persefoné – CESTA DUŠE

Persefoné Cesta do hlubin duše

Každý z nás odehrává v duši Persefonu. Dívku v poli narcisů, vlčích máků, ukolébánou a nevinnou, s příjemnými útěchami. Až dokud se nás nezmocní a nestáhne pod zem Hádes a naše naivní panenské vědomí není znásilněno a otevřeno perspektivě smrti. Jakmile se to jednou stane, zoufalstvím, krachem, depresí atd., potom Persefona vládne duši a my vidíme život temnějším zrakem. Je to, jako bychom museli projít zkušeností smrti, abychom dokázali uvolnit křečovité sevření života z hlediska lidského světa. Zvláštní mýtus únosu Persefony do podsvětí je ústředním příběhem psychologické transformace eleusinských mystérií. Hádovo znásilnění nevinné duše je ústřední nutností pro psychickou změnu. Tento způsob prožívání podsvětí je zdrcující, ale musí se prožít, pokud máme psychologicky dospět.

Persefoné mluví : 

,,Jsem dcerou své matky. Miluji ji láskou, která v sobě skrývá věčné pouto. Šňůra, která nás spojuje, mi nedává křídla, dává mi povinnost být věrná. Tato věrnost mi dává pocit důležitosti. Jsem věrná osudu, který mě s ní spojuje. Ten osud mi po nocích vypráví o prázdnotě. O bytí v nebytí. Šeptá mi o tmě, která na mě čeká. Mám strach spát, mám strach se probouzet. Spánek je symbolickým protějškem smrti a to já dobře vím. Ale nevím odkud to všechno viem. Nevím odkud pocházím já, když se na tomhle světě doma necítím. A přesto se v tomto stavu cítím jako doma. Cítím, že křídla, která nemám, jsou to jediné, co mě může zachránit. Na druhé strane rozumím tichým bezmyšlenkovitým chvílím mezi lidmi. Vím co cítí. Jsem moudrá nebo jen naivní? To nevím. Možná sem oboje stejnou měrou. Moje mysl, moje myšlenky , to je svět, který mi dovolil si svá vlastní křídla poskládat z fantazie světů, do kterých vstupuju za bílého dne, který je pro mně příliš všedný. A tak létám v představách o světě, kde mě lidé milují. Na zemi, na světě, v obyčejném jasu všedních dní se stávám milovanou. Moje záře svítí na cestu těm, kteří mají strach. Provázím je na cestě vláken, které se vinou ze středu hrudi.

Je tu ale jeden háček. Já vím, že si to nezasloužím. Nejsem hodna této cesty. Pochybuji o sobě i o křídlech, která mě zachraňují vždy, když na mě tlačí povinnost. Přece si to celé jen vymýšlím. Je to jen moje fantazie. Čekám. Čekám, než se stane zázrak. Přijde ten moment. Ta chvíle, kdy mi život podá ruku. Než se otevře v druhých vědení o mně. A v čase mně předurčeném mi tuto ruku podává samotná chladná a věčná smrt.

Bezčasí, které vládne v podsvětí, vládne mému životu. Já mám čas, který není ohraničený. Čekám věčnost. Celou věčnost. Unáší mě někdo? Nebo se jen probouzím a zjišťuji, že žádný únos neexistuje? Že jsem se už narodila jako součást této bezčasé věčnosti a čekala jsem na moment, kdy budu ochotná připustit, že už v podsvětí dávno žiji. Protože můj svět je  podsvětím pod světlem pouličné lampy. 

Darmo mi matka dává lásku, já jsem ji nikdy necítila. Moje tělo není měkké láskou. Moje tělo je tvrdé očekáváním. Snahou se oslobodit od sebe samotné. Stalo se to dávno a děje se to dnes. Bude se to dít navždy. Až dokud moje křídla fantazií nezhoří na popel, z něhož povstane moje skutečná svoboda.

Tou svobodou je předurčenost. Tou předurčeností je láska mé matky,,

V tomto článku se vydáme na cestu do hlubin duše. Symboly a fotografie, které zde uvádím, působí na jiných rovinách než jen na racionální. Tyto obrazy působí okamžitě na smysly. Do podsvětí, tedy do říše psyché, je možné sestoupit mnoha způsoby. Například cestou solárního hrdiny, který zdolává překážky jako Achilles či Orfeus. Toto je vzestup lunární energie. Nemůže být uskutečněn konáním, ale spíše rozjímáním. Vzestup z pohledu duše samotné, kterou v mýtu představuje Persefona.

Persefoné je bohyní hlubin duše. Královna podsvětí, proměny z nevinného děvčete na dospělou ženu. Ze stavu bez duše do stavu jednoty. Jako vnitřní anima muže ho drží v iluziích o ženství, které promítá na vyvolenou. Je zdrojem iluzií o živote a zároveň jejich rozpadem. Bohyne cyklu života a smrti. Vegetace a znovuzrození.

Aspekty : Granátové jablko, narcis, labuť, semínko, Makové květy, obilné klasy…

Duše samotná, která sestupuje do podsvětí, aby našla samu sebe. Její moudrost přichází z duše, nedá se získat konáním. To je základní kámen úrazu veškerého lidského chtění, odporu a výkonu.

V tomto případě se tohoto „chtění“ budeme muset vzdát, stejně jako se Persefoné vzdává své nevinnosti a krásy, která v sobě později odhalí hrozivou podobu říše mrtvých. Poté se stává věčným mládím ženy, vitalitou a vírou či hlubokým soucitem. Potenciálem pro duchovní růst. Nejen v ženě, ale i v muži jako anima, která není podobou solárního hrdiny, jenž zdolává překážky jako bájný Achilles. Je podobou líného Honzy na peci, který rozmlouvá s mravenci.

V jeho nicnedělání je ukryto celé bytí člověka. Usilování bez usilování. Bod nula. Aktivní čekání, nikoli líná pasivita. Stav, kdy jsme připraveni a zároveň pokojní. Je to stav bez očekávání, v plném souladu s vlastním osudem. Je to spokojenost.

FLOW – STAV KDY TVOŘÍ DUŠE

Ve stavu spokojenosti jsme v souladu s tím, co je nám dáno. Jelikož takto souzníme s naším osudem, dary s ním spojené jsou nám po ruce. únos tedy symbolizuje také VZDÁT SE VLASTNÍMU OSUDU.

Když se snažíme něco zjistit, vědět, být něčím výjimeční nebo něco uvidět, zůstáváme slepí. Jsme zaslepeni vlastním chtěním, a tak se nám nemůže odhalit přítomnost, ve které neexistuje ani ten, kdo něco chce, ani samotné chtění – je tam pouze čisté zření. A tak jen člověk, který se vzdá jakékoli snahy, je osvobozen. Je mu poskytnut dar vidění. To můžeme vnímat také například u umělců, kterým byl poskytnut dar náhlého vhledu, dnes říkáme stav flow, kdy promlouvá naše duše a naše hmota ji jen následuje. Píšeme básně, skladáme písně, malujeme obrazy…

Ne-bytí jako součást osudu Persefony : Definice stavu ne-bytí, který nás potkává v táhlých depresích, bezmoci či úzkosti. Strachu ze smrti, kdy hledíme do propasti a ta hledí na nás.

V aspektu Persefony se setkáváme s řeckou ideou ne-bytí. Příliš mrtvá na to, aby žila, a příliš živá na to, aby zemřela – to je definice stavu ztráty duše. Jinak řečeno , bez kontaktu z psychickou částí nás samotných. To postihlo dnes téměř celou naši civilizaci.

Před sestupem do podsvětí se projevuje dětská naivita a nevinnost na jedné straně a prázdnota a bezmoc na straně druhé. Je to součást osudu člověka. Tyto stavy se léčí namísto toho, aby byly integrovány. Jaký je v tom rozdíl? Otázkou je, zda je možné se z tohoto stavu ne-bytí vyléčit. Namísto léčení bych použila slovo integrace či rozšíření se tím, že tento stav do sebe pojmu. Tím se stává mou součástí. Není to nemoc, která mi bere sílu. Je to síla, která mi dává křídla. Okrídlené sandály, které mi umožní se svobodně pohybovat v rámci vlastního osudu. Jinak řečeno NADHLED.

Matka Deméter

Vstoupit do její matky Demétry, s níž je spojena pupeční šňůrou, znamená být oklamána, znásilněna, zuřit, být nepochopena, být v depresích a zoufalá. Deméter je také bohyní deprese. Poté však dostane vše zpět a vrací se jako bohyně, která obnovuje život s příchodem své dcery. Není pochyb, že se jedná o vegetativní cyklus přírody a života člověka. Deméter je její nadzemní aspekt, zatímco Persefoné je podzemní. Jsou navždy a nerozlučně spojené.

Co přináší Persefona jako bohyně v jejím příběhu? Kromě uvědomění si univerzálního cyklu života?

Bezpochyby to, co tvoří strukturu živého tvora, kromě tohoto nekonečně se opakujícího dramatu přicházení a pomíjení, totiž jedinečnost jedince a jeho okouzlení nebytím. Její archetyp nám dává pohled do duše jedince, který je zamilovaný do Thanata – pudu k smrti, více než do Erota – pudu života. Tato láska zaměřená do hlubin byla po celou dobu pozdní antiky zobrazována sochami Amora se složenými křídly a pochodní směřující dolů.

Thanatos

Obrácená pochodeň představuje uhaslý život, což naznačuje, že postavou je Thanatos (Smrt). Thanatos byl spíše spojován s jemným odchodem než s žalostnou smrtí. Thanatos jako chlapec s křídly, velmi podobný Kupidonovi, s překříženýma nohama a obrácenou pochodní, se stal nejběžnějším symbolem smrti.

Antický přírodní filozof se nad smrtí zamýšlel s lebkou na stole. Na smrt hleděl očima života a život pozoroval prázdnými důlky lidské lebky. Život i smrt přicházejí na svět současně. Oči i oční důlky se rodí ve stejnou chvíli. Tím, že žiji, zároveň umírám. Každá událost v mém životě se podílí na mé smrti. Z toho tedy logicky vyplývá, že co podniknu proti smrti, podniknu proti životu.

Filozofie je přípravou na smrt, jak řekl Platón. Vše, co brání smrti, brání tedy i životu. Jak umřít neznamená nic jiného než jak žít.

Jedinečnost

Jedinečnost a nebytí chápané jako zhmotnělé postavy, či lépe tak, jak jsou nahlíženy v beztvaré, nehmotné Hádově říši. Tam kraluje Persefoné, která už není. Mohli bychom říci, že její jedinečnost dává podobu. Je to něco, kvůli čemu i nebytí je. Přináší světlo do světa stínů, dává tvar beztvarému. Ne však tím, že by tomu vdechla život. Mohli bychom říci, že tomu připomněla duševní bytí, které nezmizí ani v Hádově říši. Ona sama je tímto ztělesněním. Achilles v Iliadě říká co je a co není přítomno v podsvětí. ,,Ach ne, tak dokonce i v domě Hádově je psyché a eidolon,, Duše a Přízrak.

Podsvětí je říše psyché, čistě psychický svět. Mytologický způsob popisu psychického vesmíru.

Možná tak beztvarost, které dává podobu Persefona, je také obrazem ideje či volání naší duše, kterému dává podobu ona sama v hmotném světě. Ztělesňování našeho volání duše, našeho osudového žaludu- potenciálu při narození, který obsahuje celý obraz stromu i jeho zánik. A tak funguje nejen shora dolů, ale i zdola nahoru. K tomu však potřebujeme také Herma, tedy psychickou sílu rozlišování a neztotožňování se. A také to větší než jsme my.

„To, co je nahoře, je jako to, co je dole, a to, co je dole, je jako to, co je nahoře, aby se naplnily zázraky jediné věci.“ : Smaragdová deska : Hermés Trismegistros

Gorgona – Můžeme také říci, že skrze Persefonu, královnu Hádu, zahlédneme Gorgonu. Obraz zabití Medúzy – nejstarší podoba Persefonina osudu, na frontě archaického Artemidina chrámu na Korfu upomíná na tento primitivní mytologický stav. Vyrůstá z něj klasická postava Persefony, čistá a krásná a zároveň artemidovská i afrodisiánská, další Helena, Nemesidina dcera. Její gorgonské rysy zůstávají v pozadí.. Perseus, který ji zabije, má neviditelnou čapku, stejně jako Hádes. I Persefoné byla členkou božské triády – trojice Gorgon –, která měla podlehnout násilné smrti. Poseidon znásilňuje Gorgonu stejně jako Deméter. Obě porodí okřídleného koně Pegasa.

To, co v jejím osudu nazýváme prvkem nebytí, se jeví jako hlava strašné Gorgony. Není to však čisté nebytí, je to něco, před čím živé uhýbá jako před něčím, co má negativní znamení. Je to noční aspekt toho, po čem přes den toužíme nejvíce.

Na útesu Korfu, kde se vylodil bájný Odysseus, jsem zažila konstelaci znásilnění Medúzy. Sama jsem stála v jednom z jejích aspektů. Jelikož je i mé duši blízký obraz Persefony a Medúzy, ocitla jsem se před samotnou Athénou v jejím chrámu, zodpovědná za znásilnění Poseidónem, za které mě měl stihnout krutý trest. A v té chvíli jsem vyslovila slova. Nebyla z mé hlavy, potulovala se ve věčném čase: „To nebylo znásilnění, je to můj osud a já ho chci následovat.“ Moje matka, zoufající opodál, přihlížela něčemu, co z pohledu smrtelníků vypadalo jako hrůza. Ale úroveň bohů nezná lidské drama.

Krása

V Persefoně má základ nejvznešenější krása i nejodpornější ošklivost.

Základ její afrodisijské krásy spočívá v tom, co jsme nazvali jedinečností.

Ve světě živého je jedinečnost spojena s krásou. Na tuto krásu není možné se dívat s myšlenkou věčnosti – je to okamžik a v dalším se jeví jako nebytí v té nejhrozivější podobě. Ani obraz, ani zvuk, ani stín, ani obluda. Ztráta sebe při pohledu na hrůzu způsobí zkamenění. Je to horší než smrt, je to uváznutí. Věčná stagnace v jediné formě. Je to stav kdy se ztotožníme s jedinou pravdou nebo ideou.

Chceme-li zachovat mládí a krásu, přicházíme o ně. Pokud se jich vzdáme, budou přítomny věčně v naší duši. Tak se Hádes objevuje v našem životě a bere na sebe podobu Chrona, času. Ten unáší do podsvětí naše mládí a vitalitu. V dnešní době se stáváme nezajímavými pro vizuálně laděný svět. Pokud nejsme mladí, můžeme být ještě stále výkonní. Dnes je téměř nevyhnutelné, abychom s duší ztratili kontakt. Ta nám přece nemůže bránit ve výkonu svou myšlenkou na věčnost. My máme termíny, plány a cíle.

Granátové jablko je symbolem dvou bohyň, Persefony a Afrodity. Aby Afrodita kromě tělesné krásy získala i duševní, bez které žádná skutečná krása neexistuje, bude muset do podsvětí poslat svou snachu Popelku.

Solární energie a motivace k výkonu. Motivace, o které tu píši, je iluzí úspěchu. Motivací vzniká prožitek něčeho, co člověk nemá, ale věří, že je mu to na dosah. Tak se z vlastního života přesouvá do představy. Představa není na zemi, proto je lehká a člověku je dobře. Z motivace se stává dopaminová injekce, která nás chrání před prázdnotou. Problém je, že přicházíme o sebe samé, což často zjistíme až příliš pozdě. Až když nám sám Hádes dýchne na krk a my se probudíme do stavu živých. Zjistíme, že máme tělo. To nám připomene nějaké milosrdné onemocnění nebo stavy deprese a utrpení. Potom se teprve začíná hra na skutečnou motivaci. Paradoxem je, že tlakem, kontrolou a motivací v sobě často sami aktivujeme archetyp Persefony, a tak nás čeká nevyhnutelné. Často překvapivé a násilné setkání se smrtí v nečekané podobě. Rozpad podnikání, vztahu nebo našeho vnitřního světa. Jednoduše řečeno spadneme na ,,samotné dno,, .

Potýkáme se s otázkou po smyslu života, která je stále hlasitější. Nevyhneme se jí.

A tak stejná bohyně, která nás spojuje s duší a přináší jí spásu, nás vrhá do věčného utrpení a zkamenělosti. Přináší nám zkázu. O tom svědčí i její jméno.
„Ta, která přináší zkázu“

Tento význam odpovídá jejímu aspektu královny podsvětí.

PERSEFÓNA A JEJÍ PROCES TRANSFORMACE V DUŠI DNEŠNÍHO ČLOVĚKA

Transformace, která unáší duši do podsvětí, je počata stavem ne-bytí. Tento stav můžeme prožívat jako stav v děloze. Ztotožněním se s matčiným strachem z porodu či s porodem samotným, který má těžký průběh. Samotný archetyp Persefoné může být také aktivován archetypálně smrtí blízkého v mladém věku či násilným otcem. Z psychologie traumatu víme, že zde vzniká silná část pro přežití, která má podobu tehdejší traumatické zkušenosti a zůstává také ve stejném věku. Tuto část mytologicky přirovnávám ke Gorgoně. Při pohledu na ni člověk zkamení. Při ztotožnění se s částí pro přežití člověk zamrzne. A však nezemře úplně. Zakonzervuje se. Tento stav mu zachrání život a je také branou k osvobození. Je však nutné prožít smrt zaživa, když se chceme stát znovu celistvými. To je tak zřetelné v mytickém příběhu Persefony.

Člověk v tomto stavu- řekněme: ,,traumatu nebo zamrznutí,, zůstává odkázán na svou mysl, která jako jediná nemůže být unesena, protože má hmotné základy v tomto životě. Takový člověk potom žije v zajetí vlastních představ o sobě, strachu či iluzí o světě. Žije pořád v momentě zamrznutí , bojuje s tím co bylo tehdy. To co je teď není schopen vnímat. Svět se stává nebezpečným místem pro život. Daná osoba vnímá život jako boj, který nemá sílu vybojovat. Navzdory tomu je stále v napětí, její svaly jsou napjaté a její tělo je téměř průsvitné a bez života. Na druhou stranu je ohromne odolná a má až nadlidskou výdrž pokud jde o utrpení. Co je darem ,,traumtau,, Sama osoba s archetypem Persefoné má znížený prách citlivosti. Až příliš pozdě cítí bolest. Psychickou i fyzickou.

BOLEST

Základem pro tento stav transformace je bolest. Vnímejme nyní bolest jako přechod smrtí. Rozpad toho, co bylo, toho původního, přechodem velkou bolestí, ztrátou, náhlou smrtí, znásilněním. Člověk s archetypem této bohyně je nevyhnutelně spjat s bolestí. V jeho životě nastane moment, kdy bude donucen přechodem bolestí k proměně. Člověk také může přijít o kontakt s duší a věčně bloudit po asfodelových loukách, když se odmítne svému osudu odevzdat.

Tato nelehká cesta, úzká cesta, je darem pro něj a pro jeho okolí.

RITUÁL

Rituál je napodobení přírodního a lidského cyklu.

Slovo rituál pochází z latinského ritus, které označovalo náboženský obřad, ustálený způsob vykonávání posvátného úkonu nebo tradovaný zvyk. V původním významu šlo o přesně stanovený obřadní postup, kterým se člověk vztahoval k řádu světa, bohům nebo k přechodům v životě.

Otázkou je, zda se tímto stavem dá projít provizorně. Dnes to hojně vidíme na různých seminářích. Přechodové rituály a podobně. Za nejlepší způsob považuji konstelace a s nimi spojenou rituální práci. Pracují přímo s pohybem duše. Málokterý konstelář vám však narovinu řekne, že váš problém, s nímž přicházíte, a konstelace, kterou vám postaví, nejsou přímo řešením. Je to příprava na to, co přijde potom. Z tohoto úhlu pohledu vlastních zkušeností a praxe mohu potvrdit, že ani tomuto osudu se člověk nevyhne sebelepšími rituály či terpaií. Je však důležitou součástí na cestě člověka, který si je vědom svého osudu a jeho nevyhnutelnosti. Připravuje ho. Dává nám možnost nahlédnout do Hádovy říše dobrovolně, aniž bychom museli být uneseni.

Může se z nás stát Honza na peci, který souzní ve spokojenosti se svým osudem. Dělá všechno, co může, a zároveň nevynakládá žádné úsilí.

PŘÍKLAD ZNOVUZROZENÍ

Řeknu to na příkladu dokončení pohybu k matce. Pokud je člověk nějakým zásahem odloučen od matky, znamená to, že není v kontaktu s tělem a životem. S potenciálem ani s jeho jedinečností. Ani s úspěchem, ani s duší, ani s duchem, ani s otcem. Vstupní branou je matka. Mohli bychom říci, že vstupní branou je bolest. Představme si to jako porod. Bolest je nutnou součástí. Strach a pocit, že náš život končí, aniž bychom věděli, že začíná. Narozením se s pojíme s matkou a tak s hmotou , životem a sílou ho žít. Rovnako jako se spojí Persefoné s její matkou Demétrou a také s osudem co se k tomu pojí. Tzn. stává se taky manželkou Boha smrti Háda a královnou podsvětí.

Pokud chce dospělý dokončit tento přerušený pohyb z jakéhokoli důvodu, bude muset projít touto bolestí. Každý krok k matce znamená strach ze smrti. A skutečně v něm něco umírá. Nejčastěji je to iluze o světě, kterou si vytvořil, aby se zachránil. Nevinná podoba Persefony-Koré.

Jelikož je mu umožněno prožít toto již jako dospělému člověku, tato zkušenost ho nenávratně změní. Je rozdíl, pokud člověk tímto procesem projde přirozeně, a pokud jím projde zpětně. Přirozená cesta je cestou hrdiny solární energie. Tato zpětná regresivní cesta je voláním duše a smrtí, kterou člověk zažívá v průběhu života. Změní se, dospěje. Není to jen fyzická dospělost, což je samozřejmě také součástí tohoto procesu. Je to proud, s nímž se na chvíli spojí. Proud, který vede jeho duši. Pokud se mu podaří se navzdory dobře vyvinutému myšlení a mozku s tímto proudem spojit, zažívá spojení s tím, co ho přesahuje. Odevzdání se tomu většímu.

Eleuzínsky zázrak

Iniciace znamená zasvěcení, uvedení do zasvětí, do světa nacházejícího se za vnímatelným světem jevů. Tam se člověk obvykle dostává teprve tehdy, překročí-li práh smrti. Byli a jsou však inicianti, zasvěcenci, kteří tento krok učiní během svého života.

,,Abych spoznal světlo, musím do tmy,, Zasvěcenci vzdávali poctu dvěma bohyním. Matce a dceři. Konaly se téměř 2000 let. Nekonají se už fyzicky, odehrávají se v nás. V naší duši. Jak říká Stanislav Grof: „Když si něco udrželo pozornost lidí téměř 2000 let, je to dramatické poznání, které stojí za naši pozornost.“

Je obrovský rozdíl mezi tím, jestli něco víme, a jestli to víme a zároveň tím jsme. Jedna věc je vědět o semeni a puku, něco úplně jiného je rozpoznat v nich minulost a budoucnost jako své vlastní bytí a jeho trvání. Nebo jak hovoří profesor Jung, prožívat návrat apokatastasi vlastních předků takovým způsobem, že mohou přijít po mostě přítomnosti do budoucích generací.

Jednou z podob tohoto zázraku je náhlé zrání obilného klasu. Byl sklizen v „naprostém tichu“ a pak vystaven. Kontext ukazuje na to, že akt „ukázání“ byl proveden v naprostém tichu. Následoval pak výkřik hierofanta, který svým ohlášením prolomil mystické ticho němého zjevení.

Význam zázraku tu představuje zjevení vyšší moci. A není významem každého zázraku nebo tajemství to, že je prosté? Zázrak přiměje lidi, aby o něm hovořili, ale o tajemství se mlčí. Dejme tomu, že by to bylo jen slovo , pokud se o něm mlčí, je to „bytí“, a bytí je ve všech svých paradoxech zázračné. Když si nyní představíme před sebou postavy Persefony a Démétér ve fyzické podobě, jak byly zobrazovány v Eleusíně, pochopíme, jak blízké byly Řekům principy ducha a duše. Byly jim natolik blízké, že je zpodobnili ve fyzické podobě tak, aby se v nich člověk mohl zhlédnout. A tak se mohl spojit s tím, co představovaly. O eleusis, které je pro nás nesmírně podstatné poznání, si povíme jindy.

KRÁLOVNA PODSVĚTÍ

Člověk se rodí jako božské dítě a zároveň do své moudré podoby. Je schopen mezi těmito dvěma stavy svobodně se pohybovat. Jako v mýtu, kde Persefonu zachraňuje Hermes, zde se z Herma stává rozlišující síla neztotožňování se s vlastními pocity. To je to, co člověku před přechodem chybí. Vnímá sám sebe jako prožitek, který má. Je pohlcený. Hermes však představuje duševní sílu neztotožňování se, a tak nám umožňuje svobodně cestovat a uvědomovat si hmotu a tělo, stejně jako duši a ducha. Stáváme se nezaujatými pozorovateli vlastního osudu a života. A tento stav se stává osvobozením od smrti, protože je naší součástí. A tak plným vstupem do života, který je naší povinností a předurčením.

Stav, o němž se výše psalo jako o Afroditině kráse, přichází spolu s přechodem. Afrodita je alter ego Persefony a tato krása, která jako jediná nestárne, se stává krásou duše, která prozáří tvář každého člověka.

Archetyp Persefoné v člověku

Tento moment si pamatuji z příběhu svaté Bernadetty z Lurd. Také málo známý, ale nesmírně podstatný.

Dívka, která vyrůstala v krajní chudobě a nemoci, byla podle svého svědectví vyvolena k setkání s něčím, co ji přesahovalo. Bernadetta Soubirousová z Lurd byla v roce 1858 svědkyní zjevení, která katolická církev později uznala jako mariánská. Co však Bernardette jasně popřela. ,,Paní, kterou vidím se ani trochu nepodobá Vaší panence Marii,, Z pramene, jenž na místě vytryskl, se stalo poutní místo, kde se dodnes shromažďují tisíce lidí hledajících uzdravení těla i duše. Jsou tu zaznamenána tisće spontánních vyléčení.

Její cesta nebyla triumfální, ale tichá a naplněná utrpením, nepochopením i nemocí. A přesto svědci opakovaně popisovali, že ve chvílích, kdy byla ponořena do svého vidění nebo modlitby, její tvář zářila zvláštním světlem a pokojem, který přesahoval její fyzický vzhled. Nešlo o krásu těla, ale o krásu pramenící z hloubky duše. O krásu, která vyzařuje ze spojení s něčím větším než je osobní příběh.

Bernadetta zemřela mladá a její tělo je dnes uloženo v Nevers. Je známo, že při exhumacích bylo nalezeno v mimořádně zachovalém stavu. Jako kdyby umřela dnes.

I v těchto vodách je přítomen archetyp, síla nadpřirozeného, která nám dává najevo, že to, o co usilujeme, je naší součástí, a tedy není o co usilovat. Jung to nazval transpersonálním archetypem. V Lurdech se setkáváme s Vesnou – s bohyní, která přináší jaro a rozkvět do naší duše, v podobě Persefony nebo Isis. Každému, kdo je otevřen, se může udát zázrak. Proto však není třeba cestovat do Lurd ani kamkoli jinam. Ty zázraky se nám dějí přímo před nosem.

Skutečná krása, spása duše a „království Boží“ nejsou někde vně, rodí se v okamžiku, kdy se člověk otevře tomu, co jej přesahuje, a dovolí tomu vstoupit do svého života. Jinak řečeno ,,VZDÁ SE,,

Možná si myslíme, že si cestu vybíráme. My po ní už dávno kráčíme. Právě tehdy, když se přestaneme snažit ji řídit, se mohou ukázat její skutečné dary. A věřte mi , jsou skutečně nádherné.

---

Použitá literatura a zdroje

HILLMAN, James. The Dream and the Underworld.
(česky: Sny a podsvětí.)

HILLMAN, James. Suicide and the Soul.
(česky: Duše a sebevražda.)

HILLMAN, James. The Soul’s Code: In Search of Character and Calling.
(česky: Klíč k duši.)

JUNG, Carl Gustav. Die Beziehungen zwischen dem Ich und dem Unbewussten.
(česky vychází např. jako Vztahy mezi Já a nevědomím; téma osobnosti a přenosu.)

KERÉNYI, Karl – JUNG, Carl Gustav. Essays on a Science of Mythology.
(česky: Věda o mytologii.)

HELLINGER, Bert. Orders of Success.
(Bert Hellinger hovoří o zákonech úspěchu a neúspěchu v osobním a pracovním životě.)

CALÁBEK, Milan. Přednášky z řecké archetypální psychologie.
(nepublikované přednáškové cykly)

RUPPERT, Franz. Trauma a rodinné konstelace: Duševní štěpení a jejich léčba.
(nepublikované přednáškové cykly; česky vydáno 2008)

VURM, Bohumil. Eleusis.
(nepublikované přednáškové cykly)

Rudolf Steiner. O Iniciaci.

---

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…

DIONÝSOS – bůh vína, extáze a ryzího bytí.
Ten, který boří všechno, co brání životu.
Tam, kde končí kontrola, začíná skutečná zkušenost.
Těšte se na pokračování, které vás zavede hlouběji , tam, kde se život nepřemýšlí, ale prožívá.

---

Chcete to zažít naživo? Pokud se mnou chcete projít seminářem a vstoupit do vlastní zkušenosti transformace, právě teď je šance. Více informací najdete tu:

ČLÁNOK VO VIDEU PRE TÝCH, ČO NEČÍTAJÚ.